Vybrané články
1. srpen 2008
Literární noviny v síti
Czech Republic
Martina Schneiderová
Bolfovo chvění před koncem
V brněnské galerii G99 před nedávnem skončila výstava Josefa Bolfa nazvaná …všichni podléháme…Obrazy a kresby. Bolfovo umění drásá a bolí. Ale koho a proč?
Na brněnské výstavě Bolf představil své černé voskové obrazy. Touto jednoduchou technikou (rozpuštěné voskové barvy nalévá na papír, přetře tuší a vyryje kresbu), kterou zkoušejí už školáci v hodinách kreslení, odkazuje na dětství jako na věk počínajícího traumatu. Často zobrazuje děti, které se v jakémsi apatickém transu sebepoškozují, nebo jsou ovázány fáčem a oblepeny náplastmi; ty ale nestačí skrýt příliš hluboké rány. V tomto bodě lze připomenout i hyperrealistickou tvorbu rakouského umělce Gottfrieda Helnweina (narozen 1948), který právě vystavuje v Rudolfinu. Jeho tématem je také mlčenlivě trpící dítě, často rovněž ovázané obvazy s prosakující krví. Zaměřuje se především na deformaci obličeje, jehož někdy kus docela chybí. Ne nadarmo jedna z jeho maleb tematizuje holandské anatomie. Ačkoliv plátno nese název Představení v chrámu (1998) a odkazuje tak na christologickou legendu, vizuálně cituje spíš holandský skupinový portrét lékařských gild rozestavených kolem mrtvého korpusu pitvaného těla (zde je to holčička v bílých šatech). Portrétovaní dospělí muži mají jizvami znetvořené obličeje. Celý výjev prostupuje symbolistně mrtvolný chlad modrého monochromu. Dítě je bez poskvrnky, zatímco zjizvené obličeje mužů nabádají diváka k tomu, aby o nich uvažoval jako o stvůrách. Někteří diváci v nich však spatřují ochránce nevinnosti, jak poznamenal sám Helnwein v rozhovoru pro ČRo3.
Jizvy a rány u Bolfa jsou však jiného rodu. Helnwein je společensky kritický, Bolf spíše subjektivně intimní. Povrch těla se zde stává odrazem duše, podobně jako v symbolismu krajina. Není však jisté, zda rány budou mít ozdravný charakter, jako tomu bylo například v Palahniukově Klubu rváčů (1996), kde se člověk vzbouřil proti roli konzumního zákazníka, která ho proměnila v netečnou bublinu plující pod povrchem pravého žití. Z těch luxusních vod bylo potřeba se vybít pěstmi. Hrdina se přesouvá do opuštěného zchátralého domu, kde nic nefunguje. Tato rozložená stavba nápadně připomíná prostory, v nichž se nacházejí některé Bolfovy postavy. Duše hledá příhodné místo, které by odpovídalo jejímu rozpoložení. A nebo jinak: „Světlem těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ (Mt. 6,22)
Oko jako rozšklebená jizva, z níž trčí kousky stehovacích nití. Ne nadarmo mě napadá toto přirovnání, neboť umění Josefa Bolfa se zaměřuje na destruovaný povrch těla. A i když to „bolí“, jsou takové obrazy pro diváka emočně silné, neboť tu stále funguje vcítění a srovnávání viděného se sebou samým, zvláště jedná-li se o lidské tělo.
Tělo umělce do umění vstoupilo především americkým body artem v sedmdesátých letech. Avšak zájem o fyzické tělo a jeho performativní potenciál byl znám již dříve. Mám na mysli především veřejné pitvy v Holandsku sedmnáctého století. Ačkoli nešlo o umění v pravém slova smyslu, říkalo se těmto pitvám „anatomická teatra“. Obecenstvo totiž tato představení lákala stejně jako v současnosti poněkud kontroverzní výstava Bodies (Praha, 2007). Na konci devatenáctého století se anatomická teatra proměnila v divadla chorobné duše. Nejznámější byl v této oblasti francouzský neurolog Jean-Martin Charcot a jeho suita pacientek, na nichž odbornému i laickému publiku profesor demonstroval, co je to hysterie. V body artu jako by se tyto dvě polohy prolnuly, neboť v nejzazších případech došlo i k bolestnému poškození těla na pozadí divadla duše. Bolf jistě není žádným bodyartovým umělcem, naopak tělo vrací médiu malby a kresby. Stále je však téměř rituálně ničí, byť v rámci iluze.
Josef Bolf (narozen 1971) vstupuje na výtvarnou scénu v době, kdy se tělo v umění prezentuje nejčastěji ve své zbídačené podobě. Trend bývá vysvětlován neustálými válečnými konflikty a také reakcí na AIDS, ovšem nelze opomíjet ani osobní traumata autorů, která jsou skrze tvorbu znovuprožívána. Také v průvodním textu výstavy označuje kurátor František Kowolowski Bolfovu tvorbu za určitý druh autoterapie. Sám Bolf přiznává, že témata, kterými se zabývá, jsou pro něj niterná, a svou tvorbu přirovnává ke stylizovanému deníku. Na druhou stranu dodává, že přesto mnohdy sám neví, co jeho obrazy znamenají.
Bolf se vyjadřuje především stylizovanou malbou a kresbou. Divákovi už tato stylizace spíše brání ztotožnit se s viděným. Účinným bolfovským zcizovacím efektem je zobrazování postav, které jsou někde na pomezí zvířete a člověka. Autor předkládá kruté civilizační pohádky a zároveň jakousi temnou osobní mytologii bez příběhů. Pro Bolfa je totiž nosná linka příběhu naprosto podružná, přestože využívá prvků komiksu, s nímž má osobní tvůrčí zkušenosti. Umělec je v prvé řadě schopným vyvolavačem depresivních nálad a tísnivých atmosfér, nikoli vypravěčem. Přesto i v této poloze dominuje Bolfovo zaměření na destruované tělo, které se z našeho hlediska od normality odlišuje už tím, že je zmutované.
Autenticita utrpení
Na brněnské výstavě Bolf představil své černé voskové obrazy. Touto jednoduchou technikou (rozpuštěné voskové barvy nalévá na papír, přetře tuší a vyryje kresbu), kterou zkoušejí už školáci v hodinách kreslení, odkazuje na dětství jako na věk počínajícího traumatu. Často zobrazuje děti, které se v jakémsi apatickém transu sebepoškozují, nebo jsou ovázány fáčem a oblepeny náplastmi; ty ale nestačí skrýt příliš hluboké rány. V tomto bodě lze připomenout i hyperrealistickou tvorbu rakouského umělce Gottfrieda Helnweina (narozen 1948), který právě vystavuje v Rudolfinu. Jeho tématem je také mlčenlivě trpící dítě, často rovněž ovázané obvazy s prosakující krví. Zaměřuje se především na deformaci obličeje, jehož někdy kus docela chybí. Ne nadarmo jedna z jeho maleb tematizuje holandské anatomie. Ačkoliv plátno nese název Představení v chrámu (1998) a odkazuje tak na christologickou legendu, vizuálně cituje spíš holandský skupinový portrét lékařských gild rozestavených kolem mrtvého korpusu pitvaného těla (zde je to holčička v bílých šatech). Portrétovaní dospělí muži mají jizvami znetvořené obličeje. Celý výjev prostupuje symbolistně mrtvolný chlad modrého monochromu. Dítě je bez poskvrnky, zatímco zjizvené obličeje mužů nabádají diváka k tomu, aby o nich uvažoval jako o stvůrách. Někteří diváci v nich však spatřují ochránce nevinnosti, jak poznamenal sám Helnwein v rozhovoru pro ČRo3.
Jizvy a rány u Bolfa jsou však jiného rodu. Helnwein je společensky kritický, Bolf spíše subjektivně intimní. Povrch těla se zde stává odrazem duše, podobně jako v symbolismu krajina. Není však jisté, zda rány budou mít ozdravný charakter, jako tomu bylo například v Palahniukově Klubu rváčů (1996), kde se člověk vzbouřil proti roli konzumního zákazníka, která ho proměnila v netečnou bublinu plující pod povrchem pravého žití. Z těch luxusních vod bylo potřeba se vybít pěstmi. Hrdina se přesouvá do opuštěného zchátralého domu, kde nic nefunguje. Tato rozložená stavba nápadně připomíná prostory, v nichž se nacházejí některé Bolfovy postavy. Duše hledá příhodné místo, které by odpovídalo jejímu rozpoložení. A nebo jinak: „Světlem těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ (Mt. 6,22)
Tma skutečně vstoupila do Bolfových obrazů. A je zřejmé, že samy postavy ji intenzivně vnímají. Další charakteristikou těchto děl je také návrat k renesanční perspektivě. Nápisem Exit nám umělec všeptává poněkud banální úvahu, co je jedinou perspektivou života. Frank Kermode ve své knize Smysl konců (1966) píše, že člověk má tendenci přemýšlet častěji v pojmech krize než v pojmech časových konců. Mám za to, že i Bolf se zabývá spíše krizovými okamžiky, které utvářejí každou fikci a posouvají ji dál. Jeho postavy jsou necelistvé, jejich vzhled je doslova přechodný a jejich rány jsou jen viditelným znamením událostí, neboť každá jizva je jako uzel na kapesníku. Stejně vyznívají i prostory (nejnověji i zcela prázdné), kde pukliny stěn, roztříštěné výplně dveří a oken, pahýly bezlistých stromů, chřestivě popínavé rostliny nebo plamínky stravujícího ohně vpisují do obnažených místností vzkazy plynoucího času, který se zviditelňuje ranou.
A stejně je toto brázdění zopakováno umělcem, když sám ryje do vosku přetřeného černou tuší. Odhalí tím skryté, někdy i bolestné dění. Technika tak nyní souzní se zobrazením víc, než je na první pohled patrné. Umění Josefa Bolfa tedy drásá a bolí především umělce samotného. Diváka přinejmenším znepokojí, neboť se do něj otiskne jako nelítostné pečetidlo do roztaveného vosku.




Nahoru