Český tisk
9. červen 2011
Aktuálně.cz
Ondřej Váša
Moje já mi nebere telefon. Identita pod palbou umění
Recenze - Galerie Rudolfinum si s německým Kunstmuseem Wolfsburg (jehož původní projekt rozšířila o další umělce včetně českých) vzala na bedra nelehký úkol: nastínit  prostřednictvím současného umění problém identity; ať už osobní, národní či třídní.
Gerhard Richter v roce 1972 vytvořil sérii osmačtyřiceti portrétů evropských a amerických osobností, avšak pouze mužů. O dvacet let později vytvořil Gottfried Helnwein parafrázi, když vymaloval stejný počet významných žen.větší obrázekZdroj: Aktuálně.cz
Identita byla jedním z klíčových témat druhé poloviny 20. století. Tedy ne že by nebyla problémem i předtím - ale rapidní proměnlivost, pluralita i provázanost poválečného světa a stejně tak rostoucí individualizace výrazně přilily olej do ohně.
JÁ či jakési kolektivní MY zřejmě nikdy v historii nemělo takovou možnost se projevit ve své jedinečnosti. Ale zároveň nikdy netrpělo takovou nejistotou, čím anebo kým vlastně je (jsem, jsme) - a jestli vůbec cosi jako stabilní a celistvé JÁ existuje mimo rámec zbožného přání.
Pochyby ohledně identity se s přivřenýma očima dají shrnout na dvě do sebe se přelévající hromádky. Na jedné straně budiž přesvědčení či poznání, že já nejsem nikdy cele sám sebou, alespoň pokud bych se chtěl považovat za ucelenou bytost, která zná sebe samu nejlépe a která se sice může změnit, ale asi jako přitesaný monolit.
Na straně druhé budiž související názor, že JÁ je dost možná čímsi jako federálním státem mnoha rozlišných JÁ - a to ve stavu chaotické občanské války.
Identita, kam se podíváš
Právě skutečnost, že problém identity je vlastně problémem mnohačetných identit, které spolu souvisejí, ale nejde je beze zbytku převést na společného jmenovatele, je původcem jisté slabiny výstavy shromažďující na dvacítku více či méně věhlasných autorů.
Já. Bezesporu
Gerhard Richter v roce 1972 vytvořil sérii osmačtyřiceti portrétů evropských a amerických osobností, avšak pouze mužů. O dvacet let později vytvořil Gottfried Helnwein parafrázi, když vymaloval stejný počet významných žen.větší obrázekZdroj: Aktuálně.cz
Helnwein with his 48 portraits
1991, Collection Museum Ludwig, Cologne
Je to ale vlastně jen problém vzbuzeného očekávání, nikoli expozice samé. Doprovodný text prostě snadno vzbudí dojem, že se výstava snaží o násilné shrnutí, nebo že se pod kolonku identity nacpe vše, co bylo k mání. Katalog je na tom podobně; jenže to je holt důsledek shrnutí nejednotného motivu na několika stránkách.
Sama výstava naštěstí tímto neduhem netrpí, což je dáno i velkorysostí instalace, která dává artefaktům dostatečný prostor. Nehledě na to, že jich není moc. Každý z devatenácti světových umělců - a pod tuto kolonku lze rozhodně zahrnout i „oči" a Hlavu k listování od Adrieny Šimotové či „půlené tváře" Jiřího Davida - je de facto reprezentován jedním projektem.
Práce se mezi sebou neruší ani se netváří jako jednolité společenstvo - přičemž motiv identity nepředstavuje naštěstí teoretickou svěrací kazajku, ale více či méně přiléhavý úhel pohledu, jakým lze tato díla vnímat.
Nehledě na to, že kupříkladu záměrný dialog sady fotografických portrétů evropských intelektuálů od Gerharda Richtera a jejich parafráze, obrazů významných žen, zejména spisovatelek od Gottfrieda Helnweina, pro sebe má celý sál, doplněný pouze videem Bruce Naumana ze 70. let.
Mezi portrétem a momentkou
Působivé etrée sestává z téměř šesti stovek snímků z archivu Christiana Boltanského vyplňujících uměle vyvolané přítmí prvního sálu. Variabilní projekt, který v nejmajestátnější podobě čítá na tisícovku fotografií přizpůsobených standardnímu formátu, lze chápat jako počáteční výraz, který pak výstava rozvádí do vět.
Fotografie zahrnují nejrůznější role, společenská postavení, situace, v rámci kterých snímky vznikly, stejně tak účely, ke kterým sloužily. Jak se dočteme i v doprovodném textu, koláž zahrnuje „oběti i viníky" sousedící spolu přese všechny animozity a zaplouvající do zapomnění do stejné míry, jako se vynořují ze šera coby položené otázky.
Mnohost „identit", které nesplývají v dav, se následně rozvine v dalších sálech. V tematizaci sexuality mezi nevinností a dospělostí (Marlene Dumas) či v tematizaci míst, do kterých se vkládá a z kterých uniká naše JÁ (Viktor Pivovarov). Do stylizace a vkládání se do cizích (filmových) obrazů (Cindy Sherman) či do úniku z rodinného prostředí, jehož formující síla se přetavila v distancovanou fotografii (Richard Billingham).
Dojde i na klíčování identity národní či civilizační (zmíněný Gerhard Richter), konstrat mého JÁ a unifikovaného davu (Andreas Gursky), JÁ formované tlakem armádní morálky (Rineke Dijkstra) či na pozoruhodný kontrast jedinečné (či jedinečného výrazu) tváře a sestavovaného portrétu (Thomas Ruff).
Jakýmsi omylem se na výstavě zastrčen vedle schodiště ocitá portrét ze 17. století. Chce se tím asi naznačit spojitost s budováním identity v jiném kontextu, ale působí to trochu jako pěst na oko; jako obraz, který se tam vyloženě zapomněl.
Každopádně i takový úkrok stranou vlastně v širším ohledu na výstavu patří: pomáhá nastínit problematiku identity takříkajíc z druhé strany. Tedy nikoli jen z hlediska jejího budování, dosažení, uvědomění či záchrany, z hlediska kýženého a mnohdy naivního „býti sám sebou" - ale i z hlediska situace, že aniž bychom kolikrát chtěli, tak prostě musíme někým být, mít tvář, být modelem portrétu.
Já, bezesporu. Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1. Kurátoři Julia Wallner, Holger Broeker, Petr Nedoma. Výstava trvá do 14. srpna.




Nahoru