Český tisk
9. říjen 2008
Virtually.cz
Czech Republic
Aleš Knapp
Mediální ostuda 2008
Do 13. října je v pařížském Musée Maillol k vidění expozice tvorby současných čínských umělců. Nenechme se uchlácholit, že totéž máme i doma a že kurátor Petr Nedoma z pražského Rudolfina rovněž připravil výstavu čínského umění. Pro Prahu vybral kurátor pouze tři, zatímco v Paříži je představeno umělců pětatřicet. A hlavně: ke galerii Rudolfinum nelze mít důvěru poté, co v létě představila mnohotvárné dílo rakouského umělce Gottfrieda Helnweina z ideologicky zúženého pohledu jako militantního kritika USA, jímž Helnwein, přestože byl u nás takto prezentován, rozhodně není.
Srpen vyplnily tři události: olympiáda v Pekingu, rusko-gruzínský konflikt a výročí sovětského vpádu do Československa. Domácí tisk na ně reagoval jako obvykle přehlídkou svého umění deformovat fakta.
Gruzínský prezident Saakašvili upozornil, že ruský zásah v Gruziii je akcí, načasovanou do termínu zahájení olympijských her. Tuzemské noviny útočily proti Číně, leč i sinologové v nich nabídli nulové informace o aktuálním stavu věcí v nejlidnatější zemi světa. Na výstavě fotografií ze srpna 1968 v pražském Mánesu zajímalo zahraniční reportéry, zda události v Gruzii vyvolávají v českém obyvatelstvu obavy z Ruska. Domácí tisk, rozhlas i televize se naopak nimraly ve všem možném, jen aby nepřišla řeč na srovnání rusko-gruzínského konfliktu s „bratrskou pomocí“ roku osmašedesátého.
Protičínská hysterie
Červnové mistrovství Evropy ve fotbale, soudcovské čachry při utkání Rusko-Nizozemsko a lživé proruské výroky v česky psaném tisku byly důkazem, že chce-li někdo za každou cenu získat zpět i ve sportu postavení supervelmoci, je to právě Rusko (viz Fotbal zmrzačený v novinách, Gól pro literární kritiku, 51 PRO, č.7 a 8/2008; www.virtually.cz). Ruskou velmocenskou politiku v oblasti sportu, o které cvrlikají i vrabci na střeše, ale tuzemské noviny jednohlasně ignorovaly. Pekingský zpravodaj časopisu Týden Ondřej Suchan spílá naopak Číně, která prý chce na olympiádě „dokonat světovou sportovní nadvládu“. O kšeftech ruského fotbalového oligarchy Abramoviče mlčela domácí média jako hrob, zatímco Týden o pár týdnů později s protičínskou zavilostí píše, že „kšeft mezi zástupci olympijského hnutí a komunistickou velmocí se podařil“.
Vedle nepodložených výpovědí souputníků z jiných redakcí, vyřvávajících od psacích stolů, že olympiáda jsou „hry komunistů“ a Čína „výkladní skříní tamní varianty komunismu“, prezentuje Týden na titulní stránce osu Berlín-Moskva-Peking. Má na mysli metropole zemí s totalitním režimem jako dějiště olympijských her. Do sousedství Pekingu, komunistické Moskvy v roce 1980 a nacistického Berlína léta Páně 1936 ale redakce jaksi opomněla zařadit připravovanou zimní olympiádu v ruské Soči. Literární kritik Jiří Peňás, jako by ani nebyl českým novinářem, vzývá v témže plátku pravoslavnou ikonu ruské antidemokracie Alexandra Solženicyna. A hned vedle se trapně obul do olympioniček slovy, že „na svalstvo žen je pohled lepší si odpustit“.
Čína v Paříži
Šéfredaktor deníku MF Dnes Robert Čásenský má s pohledem na sportovní ženské tělo zjevně tytéž problémy jako Peňás. Místo aby komentoval vítězství zlaté medailistky Barbory Špotákové, jehož oštěpařka dosáhla nad ruskou soupeřkou Abakumovovou v den výročí invaze 21. srpna, lze z podučitelsky výchovného textíku v rubrice Názory (23.8.) vyčíst hrůzu, která šéfredaktora jímá při pomyšlení, že by se ženy měly věnovat jiným než rodinným aktivitám. „Můj mail je dole na této stránce - to až mi budete chtít napsat, že jsem trouba, co tomu vůbec nerozumí...“, uvádí Čásenský závěrem. Bylo by škoda mu nevyhovět.
Česky psaný tisk na rozdíl od zahraničního zamlčel informace o Číně včetně té, že v zájmu omezení porodnosti tam rodiče platí za druhé a další dítě pokutu, a že zákaz nejčastěji porušují komunističtí funkcionáři. Stejně jako v případě kulturních akcí spojených s mistrovstvím ve fotbale, splnily noviny svůj antiinformační úkol i během olympiády. Neprohloupil, kdo se místo četby nadávání na Čínu vypravil do Paříže, kde v Centru architektury, otevřeném jako první velká kulturní událost za vlády prezidenta Sarkozyho, proběhly výstavy o architektuře v Číně. Mezi čtyřicítkou staveb byla představena nová budova knihovny v Pekingu. I zvenku sice vypadá jako knihovna: jednotlivá poschodí mají tvar knih, asymetricky poskládaných na sebe. Že by s ní však odpůrci návrhu Jana Kaplického byli spokojeni, je vyloučeno. Stejně jako „chobotnice“ má totiž v sobě pekingská budova dávku ironie a výsměchu, což pro jedince s omezeným smyslem pro humor představuje nestravitelné sousto.
Do 13. října je v pařížském Musée Maillol k vidění expozice tvorby současných čínských umělců. Nenechme se uchlácholit, že totéž máme i doma a že kurátor Petr Nedoma z pražského Rudolfina rovněž připravil výstavu čínského umění. Pro Prahu vybral kurátor pouze tři, zatímco v Paříži je představeno umělců pětatřicet. A hlavně: ke galerii Rudolfinum nelze mít důvěru poté, co v létě představila mnohotvárné dílo rakouského umělce Gottfrieda Helnweina z ideologicky zúženého pohledu jako militantního kritika USA, jímž Helnwein, přestože byl u nás takto prezentován, rozhodně není.
V Paříži zaujmou tvůrci čínského politického pop-artu, zesměšňující tamní kult komunistických hrdinů, politické instituce, vojsko i policii. Nadávačům na Čínu tak budiž připomenuto: Loňskou výstavu ruského soc-artu v Paříži ruské úřady cenzurovaly a dvacítku děl (jedno z nich zobrazovalo homosexuální milicionáře) zakázaly vyvézt za hranice. Čínští umělci, vracející se v 90. letech z exilu do vlasti, s domácí cenzurou naopak bojovat nemusí.
Zkreslující všehochuť
Česky psaný tisk předvedl deformaci skutečnosti v plné parádě. Aby se snad vítězná česká atletka nestala pro někoho vzorem, či nedejbože symbolem ženy bojující s oštěpem v ruce proti ruským tankům, hovoří o ní Lidové noviny preventivně s bulvárním despektem jako o „žádaném artiklu“, „nové ikoně“ a „čísle jedna ve sportovní hitparádě“. Deník Právo publikuje v den výročí přes dvacet let starý užvaněný fejeton, ve kterém se Ludvík Vaculík svěřil, že 21. srpna 1968 byl na houbách a - světe, zboř se! - měl „zážitek z prostoru k východu“. Marxisticko-leninskému sociologovi Janu Kellerovi bylo výročí ruské invaze ideální příležitostí, aby si v tomtéž listu pěkně komunisticky zanadával na americký imperialismus a českou vládu, která uznala nezávislost Kosova. V umění manipulace nezaostal list MFDnes, když na titulní straně vedle výzvy „Běž domů, Ivane!“ tiskne stejně tučný nápis „Madrid: 153 mrtvých v letadle“. Nejspíš hodlá čtenáře přesvědčit, že počet českých obětí „bratrské pomoci“ byl ve srovnání s nejnovější leteckou tragédií nicotný.
Václav Bělohradský v textu Hoře z hojnosti v Salonu Práva nás de facto nabádá, ať se cítíme šťastni v komunistickém ožebračování. K veřejné polemice ovšem bude třeba Bělohradského proti jeho vůli vytáhnout zpod ochranných křídel redakce listu, v němž autor po vzoru neomylných papežů hlásá „ex cathedra“ své moudrosti. Slzavé vzpomínky Josefa Pokštefla na srpen 68 budí dojem, jako by autor, jindy uvažující věcně, nepsal svůj text pro Právo sám. Martin Komárek si v den výročí odskočil z MFDnes do veřejnoprávního Radiožurnálu a české posluchače za jejich koncesionářské poplatky drze poučoval, že vinu na posrpnovém marastu nenese sovětské Rusko, nýbrž sami Češi. Ve stejném duchu, i když stylisticky inteligentněji, se vyjádřil v MFDnes Pavel Kosatík. Karel Steigerwald plní v témže listu svou obvyklou roli rozzlobeného muže hovořícího nevymáchanými ústy a svévolně si do nich bere jméno Milana Kundery. Zřejmě měl tentokrát za úkol odvést pozornost od Kunderovy stati Tragédie střední Evropy, věnované rusifikaci středoevropského prostoru. Kdysi s ní velmi neseriózně polemizoval i exilový časopis Svědectví, aniž ji otiskl v plném znění. Kunderovy úvahy o porušťování tuzemské noviny v čele se Steigerwaldem rovněž letos celoplošně ignorovaly.
povolání, jichž je v tuzemských končinách poskrovnu.
Ostuda v Goethe-Institutu
Konferenci o srpnu 68 v pražském Goethe-Institutu zorganizovala německá strana dokonale včetně přímého přenosu na stanici Deutschlandfunk. Posluchači v sousední zemi se mohli o vztahu českých obyvatel k okupaci dozvědět leccos. Nestalo se. Ludvík Vaculík, známý svou kvalitní němčinou, kazil německému moderátorovi práci a těžko věřit, že nerozuměl jeho otázce, zda by i dnes stálo za to sepsat cosi jako manifest 2000 slov, jenž byl kritikou rigidního komunismu. Kdo, s kým a o čem se baví o přestávce, po tom bděle slídil někdejší velvyslanec v Německu a upovídaný přízrak všech konferencí František Černý. Úkolem Jana Kavana bylo v bezohledně sáhodlouhém referátu peskovat cenzuru na Západě. Alena Felcmanová, mluvčí mládežnického Německo-českého fóra, nepromluvila na pódiu německy a měla posluchače přesvědčit, že rok 68 ani tehdejší „sexuální revoluce“ mladé lidi nezajímá. Horlivě jí přitakal sociolog Václav Houžvička a ministr školství Ondřej Liška. Hanba vyvrcholila diskusí s Vladimírem Špidlou po boku Hanse-Dietricha Genschera. Moderátor z eurokomisaře marně doluje, zda vidí souvislost mezi srpnovou invazí a zásahem Ruska v Gruzii. Špidla, podoben robotu, opáčí německy naučenou frází a na jakékoli další otázky odpovídá stále stejně jako stroj vyrobený v Kremlu: „Dnešní Rusko není Sovětský svaz.“ Je smutné, že zahraničí mohlo tuto komedii v Goethe-Institutu mylně vnímat jako oficiální vládní stanovisko.
Na Virtually vychází tento text v nezkrácené, proto autorizované podobě a s původním titulkem Mediální ostuda 2008. Jak ze stati vyplývá, za původce mediální ostudy v reflexi olympijských her, výročí srpna 1968 a událostí v Gruzii autor neoznačuje české novináře provozující svobodné




Nahoru